MDT 669.058:531.717:001.4

Předmluva

ISO (Mezinárodní organizace pro normalizaci) je celosvětovou federací národních normalizačních organizací (členů ISO). Na mezinárodních normách pracují technické komise ISO. Každý člen ISO, který se zajímá o předmět, pro který byla vytvořena technická komise, má právo být zastoupen v této technické komisi. Práce se zúčastňují i mezinárodní organizace, vládní i nevládní, s nimiž ISO navázalo pracovní styk.

Návrhy mezinárodních norem přijaté technickými komisemi se rozesílají členům ISO ke schválení před jejich přijetím Radou ISO za mezinárodní normy.

Mezinárodní norma ISO 2064 byla vypracována technickou komisí ISO/TC 107 Kovové a jiné anorganické povlaky a byla rozeslána členům v březnu 1979.

Norma byla schválena členskými organizacemi těchto zemí:

Austrálie, Brazílie, Bulharsko, Československo, Dánsko, Francie, Chile, Indie, Itálie, Izrael, Japonsko, Jihoafrická republika, Kanada, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Spojené království, SSSR, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, USA.

Nesouhlas s touto normou nevyjádřila žádná členská organizace.

Toto druhé vydání ruší a nahrazuje první vydání (ISO 2064-1973).

0 Úvod

Důležitým požadavkem většiny specifických povlaků je, že tloušťka povlaku nesmí být menší než daná hodnota (a v některých případech nesmí být větší než určitá hodnota). Metoda, kterou se má měřit tloušťka konkrétního povlaku, musí být stanovena ve specifikaci tohoto povlaku.

Hlavním cílem této mezinárodní normy je přesně definovat, co znamená pojem „minimální tloušťka", jestliže se použije ve specifikacích kovových a obdobných povlaků. V této souvislosti je minimální tloušťka definována jako místní tloušťka na malé ploše.

Některými metodami (např. mikroskopickou metodou) lze zjistit značné rozdíly tloušťky na extrémně malých plochách (např. důlcích nebo trhlinách), které lze považovat za místa, na nichž není dosažena předepsaná minimální tloušťka. Na druhé straně jinými zkušebními metodami (např. coulometrickou metodou nebo různými nedestruktivními metodami) takové nepatrné místní změny tloušťky nelze zjistit. Jediná použitelná definice minimální tloušťky je tudíž ta, která připouští získat srovnatelné výsledky kteroukoli z povolených zkušebních metod. Minimální tloušťka by tedy měla být místní tloušťka na takové ploše, která je co nejmenší, ale není příliš malá pro některou z předepsaných zkušebních metod. Tyto plochy se nazývají „oblasti měření" a jsou často dost velké, aby umožnily provést větší počet měření zvolenou metodou. Pro získání srovnatelných výsledků (zvláště nedestruktivními metodami) se průměr hodnot takto naměřených v oblasti měření považuje za místní tloušťku.

V praxi se obvykle připouští měřit povlak na kterémkoli místě funkčního povrchu, aby se zjistila minimální tloušťka povlaku na výrobku. Výrobky se obvykle měří na plochách, na nichž lze očekávat nejtenčí povlak, takže se minimální tloušťka definuje jako nejmenší hodnota místní tloušťky (viz definice v čl. 2) zjištěná zvolenou metodou.

POZNÁMKA - U některých kovových povlaků (např. žárově nanesených nebo žárově stříkaných) mohou jejich specifikace stanovit požadavky na minimální místní tloušťku, průměrnou tloušťku nebo na obě. Tyto veličiny se mohou lišit od parametrů definovaných v této mezinárodní normě a je nutno vzít v úvahu příslušnou specifikaci na výrobek.