Úvod

0.1 Všeobecně

Je-li uveden více než jeden znak, značka nebo výraz pro tutéž položku, jsou všechny na stejné úrovni. Znaky, značky a výrazy ve sloupci „Poznámky" jsou uvedeny pro informaci.

Kde bylo při revizi části ISO 31 změněno číslo některé položky, číslo z předchozího vydání je uvedeno v závorkách pod novým číslem položky; položky, které nebyly uvedeny v předchozím vydání jsou označeny pomlčkou. *⁾

0.2 Proměnné, funkce a operátory

Proměnné, jako x, y atd. a průběžné indexy, jako i v S_ix_i se tisknou kursivními typy. Kursivně se tisknou i parametry jako a, b atd., které se mohou považovat v dané souvislosti za konstanty. Totéž platí všeobecně pro funkce, např. f, g.

Explicitně definované funkce se však tisknou stojatým písmem, např. sin, exp, ln, G. Matematické konstany, které jsou stálé, se tisknou stojatě, např. e = 2,718 281 8...; p =3,141 592 6...; i² = -1. Presně definované operátory se také tisknou stojatě, např. div, d v dx, a obě d v df/dx.

Čísla vyjádřená číslicemi se také tisknou stojatě, např. 351 204; 1,32; 7/8.

Argument funkce se za značkou funkce píše v závorkách bez mezery mezi značkou funkce a první závorkou, např. f(x), cos(wt+j). Skládá-li se značka funkce ze dvou nebo více písmen a argument neobsahuje žádné operační znaky jako +; -; x;×; nebo /, lze závorky u argumentu vynechat. V těchto případech má být mezi značkou funkce a argumentem malá mezera, např. ent 2,4; sin np; arcosh 2A; Ei x.

Je-li nebezpečí nedorozumění, mají se závorky vždy použít. Na příklad se píše cos(x) + y nebo (cos x) + y; nepíše se cos x + y, což by se mohlo považovat za cos(x + y).

Je-li třeba rozdělit výraz nebo rovnici na dva nebo více řádků, rozdělení by přednostně mělo následovat po některém ze znaků =; +; -, ±; nebo; nebo, je-li to nutné, po některém ze znaků x; ×; nebo /. V tomto případě působí znak jako rozdělovací znaménko na konci prvního řádku a informuje čtenáře, že zbytek následuje na dalším řádku, případně i na další stránce. Na začátku dalšího řádku se znak neopakuje; například dva znaky minus by mohly vést ke znaménkovým chybám.

0.3 Skaláry, vektory a tenzory

Skaláry, vektory a tenzory se užívají k označení určitých fyzikálních veličin. Jako takové nezávisí na volbě souřadnicové soustavy, zatím co složky vektoru nebo tenzoru na této volbě závisí.

Je důležité rozlišovat „složky vektoru" a, t.j. a_x, a_y, a a_z od „složkových vektorů", t. j. a_xe_x, a_ye_y a a_ze_z.

Kartézské složky polohového vektoru se rovnají kartézským souřadnicím bodu určeného polohovým vektorem.

Místo abychom s každou složkou pracovali jako s veličinou (t. j. číselná hodnota x jednotka), můžeme zapsat vektor jako vektor číselné hodnoty, násobený jednotkou. Všechny jednotky jsou skaláry.

PŘÍKLAD

Stejná úvaha platí pro tenzory druhého a vyšších řádů.

_______________

^*)Národní poznámka: Tento odstavec se týká pouze norem ISO 31-.. Normy ČSN ISO 31-.. vycházejí v prvním vydání a označování předchozích čísel z norem ISO 31-.. není uváděno.