Předmluva

Tato evropská norma byla vypracována technickou komisí CEN/TC 51 „Cement a stavební vápna“, jejímž sekretariátem je pověřen IBN.

Tato evropská norma nahrazuje ENV 197-1:1992.

Této evropské normě je nutno nejpozději do prosince 2000 dát status národní normy, a to buď vydáním identického textu, nebo schválením k přímému používání, a národní normy, které jsou s ní v rozporu, je nutno zrušit nejpozději do prosince 2000 NP).

Verze z roku 1992 byla upravena s použitím pravidel PNE, zavedením revidované kapitoly 9, zpracované CEN/TC 51/WG 13 a s uplatněním výsledků dotazníkové akce CEN/TC 51 v roce 1995 i dotazníkové akce CEN v roce 1998.

EN 197-1 byla vypracována na základě mandátu uděleného CEN Evropskou komisí a Evropským sdružením volného obchodu a podporuje splnění základních požadavků směrnice (směrnic) EU.

Vztah ke směrnici ( směrnicím) EU je uveden v informativní příloze ZA, která je nedílnou součástí této normy.

Příprava normy pro cement byla vyžádána Evropským hospodářským společenstvím (EHS) v roce 1969 a na požadavek členských zemí byla práce později, v roce 1973, svěřena Evropskému výboru pro normalizaci (CEN). Technická komise CEN/TC 51 byla pověřena úkolem připravit normu pro cement pro země západní Evropy zahrnující členy EHS a ESVO.

První dotazníková akce organizovaná CEN/TC 51 v polovině sedmdesátých let zahrnovala v té době přibližně 20 různých druhů cementu, které byly všechny normalizovány na národních úrovních a které se v místních podmínkách osvědčily pro obecné nebo speciální použití. Vyhodnocení dotazníkové akce ukázalo, že různé zdroje surovin, rozdílné klimatické podmínky a různé sociálně-kulturní poměry daly v různých oblastech zemí západní Evropy vznik typickým architekturám s různými stavebními technikami. Ty vedly k velké rozmanitosti druhů cementu. Stejný nebo podobný cement může být používán ve velmi různých pojetích, při různých způsobech použití a s podstatně odlišnými požadavky, pokud jde o jeho uplatnění v příslušných klimatických podmínkách.

S vědomím této situace rozhodla komise CEN/TC 51 na počátku osmdesátých let zařadit do normy pro cement jen takové cementy, které jsou určeny pro všechny betonové a železobetonové stavby a které jsou známy ve většině zemí západní Evropy, neboť byly v těchto zemích dlouhá léta vyráběny a používány. Původní názor CEN/TC 51 vycházel z toho, že řada cementů pro oblastní podmínky by mohla být i nadále normalizována na národní úrovni. Návrh normy pro cement z roku 1989 z toho názoru vycházel, nezískal však většinu potřebnou pro přijetí, neboť mnohé země požadovaly zařazení všech svých cementů, normalizovaných na národní úrovni a protože směrnice EU o stavebních výrobcích (89/106/EHS) požadovala zapracování všech tradičních a dobře osvědčených cementů s cílem odstranit technické překážky obchodu v oblasti stavebnictví.

Dosud nejsou kritéria pro posouzení co je „tradiční“ a co je „dobře osvědčené“. Z druhé dotazníkové akce organizované CEN/TC 51 v roce 1990 vyplynulo dalších 50 cementů normalizovaných na národních úrovních. Bylo zřejmé, že některé cementy, označené příslušnými národními normalizačními organizacemi jako tradiční, byly vyráběny a používány po desetiletí, takže jejich trvanlivost byla ověřena praxí. Naopak jsou některé cementy, označené rovněž za tradiční a dobře osvědčené, které byly vyráběny jen několik let a byly v národních podmínkách normalizovány pouze jeden nebo dva roky.

Vzhledem k velkému počtu různých cementů bylo považováno za nutné oddělit „cementy pro obecné použití“ od speciálních cementů, to jest takových, které mají některé další speciální vlastnosti. Účelem EN 197-1 je stanovit složení, požadavky a kritéria shody cementů pro obecné použití. Zahrnuje všechny cementy pro obecné použití, které byly příslušnými národními normalizačními orgány v rámci CEN označeny jako tradiční a dobře osvědčené. Byly zavedeny druhy, vycházející ze složení a třídění založeného na pevnosti s cílem zařadit různé cementy. Tvrdnutí těchto cementů probíhá převážně v důsledku hydratace vápenatých křemičitanů. Cementy se speciálními vlastnostmi, jakož i cementy s odlišným mechanizmem tvrdnutí, budou zahrnuty do dalších částí této evropské normy, popřípadě do jiných evropských norem.

Požadavky EN 197-1 jsou založeny na výsledcích zkoušek cementu podle EN 196-1, -2, - 3, -5, -6, -7 a -21.
Postup pro hodnocení shody cementů pro obecné použití je uveden v EN 197-2.

Příloha A je informativní.

Podle Vnitřních předpisů CEN/CENELEC jsou tuto evropskou normu povinny zavést národní normalizační organizace následujících zemí: Belgie, České republiky, Dánska, Finska, Francie, Irska, Islandu, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Norska, Portugalska, Rakouska, Řecka, Spojeného království, Španělska, Švédska a Švýcarska.

_______________

NP)  NÁRODNÍ POZNÁMKA Na základě rezoluce technického výboru BT C 149/2000 se mění datum takto: do března 2002.