Úvod

Z historického hlediska vyžadovala příprava povrchu použití rozpouštědel a reaktivních chemikálií. Nutno však podotknout, že používání těchto materiálů je v současné době obecně potlačováno a určité vyčleněné látky jsou ve stále vyšší míře Evropskou unií zakazovány. Z těchto důvodů nejsou tradiční postupy, používající např. kyselinu chromovou, v této normě až na jednu výjimku popsány. Navíc ta chlorovaná rozpouštědla, která jsou do určité míry schválena Montrealským protokolem a národními zákony, by měla být používána pouze v uzavřených systémech. Použití těchto rozpouštědel však není v této normě obecně podpořeno. Viz rovněž EU Regulation (EC) No 2037/2000 [1].

Aby se dosáhlo optimální trvanlivosti slepu v atmosférických podmínkách, skládá se tradiční postup přípravy povrchu obvykle (ne však bezpodmínečně) ze tří základních kroků:

–      odstranění znečišťujících látek;

–      fyzikálně vyvolané modifikace povrchu;

–      chemického působení.

Vývoj a zavádění nových metod se však řídí legislativním tlakem. V nových postupech nejsou použity takové druhy nebezpečných oxidačních procesů, se kterými jsou spojeny problémy s likvidací odpadu. Odpovídající zavádění méně agresivních oxidačních technik nebo použití pojiv často umožňuje, aby pořadí následných jednotlivých kroků bylo výhodně zkombinováno. Nové postupy jsou velmi speciální a případná pojiva jsou často založena na silanové chemii. Avšak při jakémkoli postupu je nutné si uvědomit, že i při sebelepším vyjádření efektivnosti nových technologií (zde popsaných) nelze předpokládat jejich všeobecné využití. Proto je nutné vždy prokázat, že kterákoli zvolená metoda je vhodná pro zamýšlený účel použití, a že pro výrobní postup byly správně zvoleny skutečně optimální podmínky.

Některé materiály se lepí mnohem lépe než jiné a některé se bez speciální úpravy vůbec neslepí. Vhodnost povrchu pro lepení závisí na stupni přípravy povrchu, typu slepu a funkci (spojování, tmelení, aj.) a na prostředí, kterému je vystaven.

Pro většinu lepidel, ale ne pro všechna, je před lepením zapotřebí určitý stupeň přípravy povrchu. Povrchy materiálů, které jsou zvlášť náchylné k zeslabování nebo ztrátě povrchových vrstev, u kterých vznikají napěťové trhliny a které jsou napadány rozpouštědly, vyžadují obvykle speciální úpravu.

Po vhodné přípravě lze uspokojivě lepit většinu technických kovů nebo jejich slitin. Pro optimalizaci trvanlivosti slepu mezi kovy se však vyžaduje progresivní zavádění komplexnějších a speciálních úprav.

Většinu materiálů z reaktoplastů a termoplastů lze připravit běžně používanými technikami. Pokud nejsou reaktoplasty znečištěny a na povrchu nemají po tváření zbytky separačních činidel (např. epoxidové a polyesterové kompozity), je možné je slepit bez jakékoli přípravy. Většina termoplastů v důsledku své nízké povrchové energie vyžaduje naopak pečlivou přípravu. Zatímco používané techniky jsou všeobecně vhodné, konkrétní postupy přípravy se liší v detailech.

Některé nátěry, především kataforetické vodou ředitelné základní nátěry používané na vozidla, mohou poskytnout výborný povrch pro lepení. I tak se však doporučuje prověřit stabilitu mezivrstvy pod nátěrem. Někdy i povrch nátěru, přestože je čerstvý, může vyžadovat úpravu za účelem zvýšení jeho povrchové energie a tedy usnadnění smáčení.

Určitá lepidla mají schopnost rozpouštět lehké oleje a některé polymerní materiály. Z tohoto důvodu nevyžadují některé povrchy před vytvářením spojů, které nejsou kritické z hlediska bezpečnosti, vůbec žádnou přípravu.

Různé způsoby čištění a modifikace povrchů vycházejí z běžné a zdokonalující se praxe. Popsané techniky lze různě kombinovat, čímž se vytváří základna pro praktické způsoby přípravy, poskytující zvýšenou trvanlivost při vystavení okolnímu prostředí.

Tato norma neposkytuje prostředky pro identifikaci nejvhodnějšího postupu přípravy. Ten může být stanoven v konkrétních případech s ohledem na postup zpracování a případné použití slepených částí. V každém případě by však použitá metoda měla být v souladu s národní legislativou a pravidly EC a zároveň představovat nejbezpečnější způsob dosažení požadovaných parametrů.

Řada návrhů postupů pro běžné kovové materiály a plasty je popsána v kapitole 7.