Úvod

Ročně je hlášeno lékařským a zdravotnickým institucím značný počet případů, u nichž vzniklo podezření, že děti požily různé látky, které se vyskytují v domácnostech. Většina z nich nejsou případy vážné, avšak ty, které jsou spojeny s vážnějšími následky, jsou zpravidla způsobeny výrobky, označovanými jako rizikové, jako například jsou určité drogy, léky, kapalná paliva a rozpouštědla, silné kyselé a zásadité přípravky a některé látky pro zahrádkáře. Nejrozšířenější detergenty pro domácnost, čisticí a úklidová činidla, ani kosmetické výrobky nejsou na seznamech látek, které způsobily újmu na zdraví. Nicméně, jestli přijímání (skutečné nebo jen domnělé) způsobilo újmu na zdraví nebo ne, podobné případy mohou mít traumatické účinky na dítě i jeho rodiče.

Pro dosažení požadované účinnosti je v některých výrobcích nevyhnutelné použití potenciálně rizikových činidel. V důsledku toho vzniká nutnost podniknout kroky, které by omezily výskyt nehod. Jedna možnost je zvýšení obecné informovanosti o riziku, které je spojeno s různými výrobky. Tento přístup se sice praktikoval, avšak výchova a uvědomění veřejnosti, které směřovaly k ochraně dítěte výchovou rodičů a dalších dospělých o správném uložení látek atd., nebyly zcela účinné. Pro bezpečné použití výrobků v domácnosti je důležité správné označení a informace dané výrobcem na výrobku.

Jiný způsob spočíval v používání obalů odolných dětem vytvářejících fyzickou bariéru mezi dítětem a rizikovým výrobkem. Takové obaly by se měly používat výhradně pro shora zmíněné výrobky, protože kdyby se používaly za jiných okolností, mohlo by to způsobit zmatek mezi spotřebiteli. Je třeba si uvědomit, že je nereálné očekávat, že by jakékoliv funkčně způsobilé balení mohlo být pro dítě stoprocentně nedobytné a proto tento typ balení nemůže být náhražkou za normální bezpečnostní opatrnost. Obal funguje jako poslední obrana pro případ, že ostatní překážky mezi dítětem a rizikovým výrobkem selhaly.

Z historického hlediska byly Spojené státy americké první zemí, která zavedla standardní metodu zkoušení založenou na neschopnosti 200 dětí, s vymezeným rozložením věku a pohlaví, otevřít dané balení a na schopnosti 100 dospělých, právě tak vymezeného věku a pohlaví, totéž balení otevřít a je-li to na místě, opět jej náležitě uzavřít. Od té doby řada zemí zavedla standardní metody zkoušení, založené na podobných principech. Na světě nyní existují různé typy obalů, které se uznávají jako odolné dětem na základě výše uvedené zkoušky. Je prokázáno, že od zavedení obalů zkoušených podle těchto metod počet případů polknutí rizikových látek dětmi poklesl. Jakým stupněm k tomuto stavu přispěly obaly odolné dětem a jak přispěla větší uvědomělost obyvatel se nedá snadno vyhodnotit, avšak není pochyb o tom, že obaly odolné dětem jsou pozitivním přínosem.

V posledním desetiletí se studovala otázka úlohy dětí při zkouškách obalů odolných dětem a byla zaměřena pozornost na to, jak snížit počet dětí, které při nich účinkují. Prozatím ještě nebyl vypracován objektivní soubor zkoušek a kritérií, které by se obešly bez subjektivního zkoušení za účasti dětí, avšak vývoj by měl směřovat k tomu, aby byly takové objektivní zkoušky vypracovány.

S ohledem na stoupající používání obalů odolných dětem je žádoucí dosáhnout mezinárodního odsouhlasení postupů zkoušení, aby se zamezilo nejasnostem a nedorozumění v oblasti, která je důležitá pro bezpečnost malých dětí. Norma má sloužit také ke snížení počtu dětí vystavených absolvování skupinových testů. Přijetím normalizované metody pro hodnocení odolnosti proti dětem ještě však není učiněno všechno, co je třeba udělat jak v národním tak i mezinárodním smyslu. V každé zemi, která mezinárodní normu přijala, musí být provádění zkoušky v pravomoci některé odpovědné organizace, aby účastníci měli důvěru ke způsobu provádění zkoušky a aby všichni účastníci řízení společně přijali způsoby řešící otázky jako:

–      Jak se rozhodne, že v daném případě je zapotřebí obal odolný dětem ?

–      Jak bude zkouška autorizována a prováděna?

–      Jak a kým budou výsledky vyhodnoceny a zaznamenány?

–      Jaká minimální kvalifikace se vyžaduje od personálu, který zkoušku řídí a provádí?

–      Jak se zabezpečí, že se žádné dítě nezúčastní více než dvou zkoušek a to ještě jen v případě obalů výrazně odlišných?

Vzniká nutnost existence fungujících dohlížitelských a akreditačních orgánů, s odkazem na ISO/IEC Guide 23 „Metody prohlášení shody s normami pro třetí stranu v certifikačních systémech“ a ISO/IEC 17025:1999 „Všeobecné požadavky technické způsobilosti zkušebních a kalibračních laboratoří“, které by měly poskytovat užitečné pokyny v daných tématech.